Dotknutí se budoucnosti

Člověk stoupá k Bohu jakoby po schodišti. Není přitom závislý na schodu, který právě nechal za sebou, ale na tom, který má zrovna před sebou. A aby se zvedl na další, musí nějaký čas žít pro něj, cítit ho, učinit ho svým cílem – to je nevyhnutelné. Jenže jakmile tohle zvládne, zvykne si a na dalším schodu se postupně dostavuje pocit jistoty; musí z něj spadnout dolů. V takovém případě ztrácí kontakt se schodem, který měl před sebou, a už není spojen s tím, který je za ním.

A právě v tomto okamžiku rozpadajícího se bytí záleží na tom, nakolik se člověk vynasnaží zachovat v sobě lásku ke Stvořiteli. Čím větší štěstí, čím větší vzplanutí lásky zakouší, když se dotýká nových lidských hodnot, tím větší bolest musí po čase přestát, aby jeho duše k těmto hodnotám příliš nepřirostla! Proto ty útrapy, proto ta muka. Nakolik je člověk připraven k ochraně a zachování pocitu lásky, natolik se katastrofa stává soutěží, v které se člověk rozvíjí, a neštěstí se pro něj stává cvičnou překážkovou dráhou.