Malá knížka o velké křesťanské Svatojakubské poutní cestě, o mnoha denních drobných radostech, z nichž některé mohou i bolet.
Ten, kdo se vydá na pouť, se může těšit na to, že jakkoli se dny opakují ve zdánlivě stejném rytmu, nikdy nejsou stejné. Pokaždé se poutník ráno probudí do nového dne v novém prostředí a těší se na další prožitky. Nejprve si zkontroluje bolavé puchýře, ošetřené předešlý večer, a pak hojně nasnídaný brzy ráno vyjde na cestu – někdy s mnoha dalšími poutníky, někdy zcela sám. Tak vypadá začátek každého dne poutnické cesty, který se možná zdá být střízlivý a obyčejný…
Jenže pak poutník vyjde ven za město, za vesnici, vystoupá na kopec a musí se zastavit, protože vstoupil do sluncem šikmo osvícené krajiny a hledí v úžasu na tlumeně barevnou mozaiku políček a luk, cest a remízků. A někde uprostřed té krásy, na nízkém vršku, osamoceně a skromně sedí malý venkovský kostelíček s červenou střechou. Po tiché modlitbě pokračuje poutník dál, aby, má-li otevřenou mysl, znovu a znovu vcházel do nových noblesních krajin. Po řadu týdnů se krajina neustále proměňuje, poutník se stává její součástí, a pokud respektuje ducha místa, hojně se mu odvděčuje a proměňuje jeho duši.
Jde-li poutník s pokorou, vrací se mu to, co sám vyzařuje, a je-li spokojen s málem, obohacuje se.
