O svém životě vypráví Arnošt Lustig (1926-2011)
Tanečník s osudem
Můj nejoblíbenější fotr rád tancoval. Po druhé světové válce hlavně na americký swing a české polky, po sovětské okupaci na argentinská tanga a ploužáky z Posázaví. Vydržel na parketu z tanečníků nejdéle – konec určoval obvykle úsvit. Po naší emigraci do USA, v roce 1970, jako člen Mezinárodního programu spisovatelů v Iowě vévodil tanečním dýchánkům v domku, který nám univerzita poskytla – jako dýdžej jsem obsluhoval druhou nejdůležitější mašinu v rodině – gramofon – důležitější byl jenom kufříkový psací stroj Hermes Baby. (Desky nám posílala Arnoštova matka Terezie a sestra Hana, tátovo „dvojče“ Ota Pavel a mně kamarádi ze střední.) Později, už v „posametových“ Karlových Varech, jako viceprezident poroty filmového festivalu protancoval fotr s o dvě generace mladší Julií Ormondovou noc v Grandhotelu Pupp a ředitel festivalu Jiří Bartoška žasnul, kde se v něm bere „ta šťáva“ (bylo mu teprve 69!).
Vypozoroval jsem, že můj fotr byl při tanci dominantním partnerem krásných žen, včetně mé matky Věry. Ty, které vedl v tanečních duelech do okouzlujícího úmoru, se zdály šťastné. Jediná partnerka, kterou nedokázal vést podle svého gusta, se jmenovala OSUD, ale možná byla taky v tanci s mým fotrem uspokojená... V jejím nepolevujícím objetí absolvovali řadu vytrvalostních „sessions“, nejčastěji bez přípravy. Nejdřív ji stačil krokově i v ohebnosti (v Terezíně mu přezdívali „hadí muž“, protože se protáhl mříží do německých skladů brambor). Nakonec mýho nejoblíbenějšího fotra ale paní OSUD dostala, tak jako dostane všechny. Nikdy ale nikdo neviděl jeho prošoupaný podrážky, prasklý puchýře a neslyšel jeho krátící se dech. Můj nejoblíbenější fotr se totiž svůj celej život řídil heslem „budeme bojovat – nebudeme brečet!“ (Tak to připsal na okraj fiktivního dopisu zaplynovanému otci Emilovi „Táto!“ do Mladé fronty v roce 1947.)
O svých pas-de-deux s Lady Osudem mi fotr rád vyprávěl – a vyprávěl ještě radši než tančil nebo jedl (to taky s gustem). Nejen, že jsem ty příběhy rád poslouchal, chvěl jsem se a obdivoval ho. Měl výdrž. To poznáte i z přiloženého CD... Pepi Lustig, USA, 2016
Dodnes nevím, jestli jsem vyšla z jeho příběhu. Z jeho představ o tom, jaká bych byla, kdybych se narodila tehdy a do toho a žila tam, s ním a s nimi. Se všemi, které jsem mohla poznat a poznat měla.
Ďábel se mu díval do očí, jako by mu snad jeho život patřil. Osud si s ním zahrával. Možná, aby zabil jeho hravost a s ní i jeho nezkrotnost, která jím proudila do neznáma. A přesto se ho drželo štěstí. Často pouštěl svůj kousek chleba po vodě a často přicházel čas, kdy se k němu vracel. Jako světlo, tma, světlo, tma. („Co všechno přichází a zase se propadá do tmy?“) Jako jeho Tanga, dívka z Hamburku, měl v pohledu prorocký smutek. A s Tangou, Soňou Grossovou, krasojezdkyní z cirkusu Odeon v Hamburku, pro kterou nebyl jen bratrem, se dívali „na stromy, jak opadavá listí“. Smířili „se s tím, že nikdo nemá nic napořád. Co na jaře kvetlo a v létě dozrálo, začalo na podzim krásnět a umírat a zahynulo to ještě dřív, než přišla zima… Když padala hvězda,“ usmáli se, „jako by se jim ulevilo.“ Nevěděli „snad předtím, že nic – doslova nic – není nesmrtelné?“ Arnošt Lustig, Praha, 1992 Eva Lustigová, Vídeň, 2016
