V dějinách divadla je datum 28. prosince 1897 bezpochyby jedním z hvězdných okamžiků umění, jemuž vládne múza Thálie. I když o vyloženě přelomovém datu zase mluvit nemůžeme. Hra, která tehdy měla svou světovou premiéru, totiž neznamenala pro tehdejší ani pozdější divadlo žádný vývojový posun, naopak. Svým pojetím i formou se vracela dokonce do časů před tehdejší konvence a progresivní trendy. Přesto pařížská scéna Théâtre de la Porte Saint-Martin takovou slávu ještě nezažila.
Toho dne obecenstvo poprvé zhlédlo bohatýrskou komedii Edmonda Rostanda Cyrano de Bergerac, velmi volně inspirovanou životem a dílem spisovatele Saviniena Cyrano de Bergerac. Devětadvacetiletý autor byl historickým Cyranem dlouhodobě fascinován. Když svoji hru psal, pomýšlel na obsazení titulní role jednou z tehdejších divadelních hvězd. A dokonce se jí odvážil ještě rozepsanou komedii nabídnout. Benoit Constant Coquelin byl novinkou nadšen a mladému básníkovi uděloval nad textem praktické divadelnické rady.
Před premiérou se Rostand Coquelinovi omlouval, že ho zatáhl do takového dobrodružství – do mimořádně náročné role, jejíž part čítá více než 1600 veršů – čekal totiž naprosté fiasko. Příběh fanfaróna, rváče, brilantního šermíře s dlouhým nosem a jeho nenaplněné lásky však obecenstvo strhl. Po třetím dějství trvaly ovace neuvěřitelně dvě hodiny. Do autorovy lóže se dostavil osobně ministr financí a symbolicky a předem mu udělil Řád čestné legie.
Jak už to tak bývá, dobová kritika se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory, ta modernistická (Gide, Daudet aj.) Rostandovo pozdně romantické gesto striktně odmítla jako zpátečnické, ta tradičnější (Sarcey, Faquet) ocenila živou divadelnost a krásu verše. Jindy jízlivý a nelítostný Sarcey na adresu Cyrana (a tehdejších divadelních „pokrokářů“ samozřejmě) napsal: „Konečně si se Cyranem odpočineme od skandinávských mlh, ubíjející zevrubnosti psychologismu a hrubého realismu!“
Od těch dob se Cyrano stále vrací na jeviště jako vítěz. Jeho autor, který nedbal na dobovou módu a řídil se svým vkusem, v něm přivedl do světového divadelního repertoáru charakter a archetyp lákající další a další generace divadelníků. A že je snad Cyrano svým lpěním na cti dnes už trošku komicky, svou dvorností maličko směšný a ve svých verších sentimentální? Možná pravě to dnes více než kdy předtím potřebujeme.
Hynek Pekárek
„Rádio má tu výhodu, a zároveň je v tom ta práce nesmírně těžká a současně krásná, že vše musí vycházet čistě z nitra herce. Nemůže použít nic, co by měl k dispozici na jevišti, tzn. doplnit gestem, muzikou, kordem nebo hodit širák. Tady se to musí všechno z hloubi duše, v tomto případě mé duše a mého srdce, dostat skrz mikrofon k divákům a já jsem pevně přesvědčen, že jsme pro to udělali maximum. Je pro mne ohromné štěstí, že jsem dostal šanci podílet se na této hře. Za to rádiu děkuji a nejvíc děkuji režiséru Tomáši Vondrovicovi, který mi dal tu důvěru a v sezóně, které já říkám padesátá, protože za pár měsíců mi bude padesát, mi dal jeden z nejkrásnějších dárků, které jsem mohl dostat,“ řekl k nastudování hry Jiří Langmajer.
