Předkládaný román je dílo v několika ohledech jedinečné: po formální stránce je jakousi lehce ironickou syntézou dekadentní prózy Miloszovy doby a libertinského románu 18. století, kdy se odehrává příběh jeho hrdiny, protřelého a cynického italského šlechtice, který teprve ve zralém věku poznává hlubokou lásku. Svorníkem, který ducha příběhu sjednocuje, jsou Benátky; ale velký je Miloszův román tím, že předkládá strhující mystiku lásky a je vášnivou obhajobou pozemské lásky jako nevyhnutelného předstupně Lásky v Bohu, té absolutní. „Milostné zasvěcení“ je tedy nutno číst jako zasvěcení láskou a k Lásce.
oubor čtyř povídek z pozůstalosti známého novináře a publicisty, moderátora pořadu Historie.cz, Vladimíra Kučery. Kniha Balada o dřevěném světě, nazvaná podle jedné z povídek, vypráví o tradičním, původním způsobu bytí v relativně uzavřených komunitách, založeném na jemně tkaném předivu sice nepsaných a nevyslovených, avšak všemi respektovaných pravidlech. Mohou to být například pravidla klukovských válek mezi Mejťáky a Křešínskými, nebo zvyklosti, jimiž se řídí sousedský život na vesnici, či společenství trampů a příznivců folkové hudby. Kučera ve svých textech vypráví o tom, co se může stát, když do takovýchto uzavřených světů vstoupí někdo zvenčí, někdo, kdo se takzvaně „vyzná“, a začne ovlivňovat život v okolí podle své povrchní povahy a mentality a vše přizpůsobovat svým záměrům i svému prospěchu. To se nemusí odehrávat jen v „znormalizovaném“ Československu let sedmdesátých, ale třeba i po skončení Velké války ve druhé dekádě minulého století.
Milana Nikla byste za kamaráda pravděpodobně nechtěli - je samolibý, netrpělivý, pro ostré slovo nejde daleko. A že by mu to nějak extra pálilo, to se taky nedá říct. Skoro to vypadá, že je mu navěky souzeno zůstat hercem lokálního významu, jenže jak je známo - štěstí se může usmát i na ty, kdo si to nezaslouží. A Milanovi se tak z ničeho nic začnou plnit sny. Albert Čuba ve své literární prvotině odhaluje zákulisí oblastního divadla i každodenní problémy jeho herců. Činí tak na základě vlastních zážitků a s pořádnou dávkou humoru. Svým čtenářům názorně ukazuje, že aby se z člověka nestal morous, nesmí mu chybět nadhled. Herec k nepřežití je zkrátka zábavnou sondou do duše jednoho zneuznaného umělce a bez příkras odkrývá, co všechno obnáší život na prknech, který znamenají svět…
Kniha plná osobních příběhu autora. Dědek čas od času sepsal a ukládal své příběhy do šuplíku. Ať si všichni jeho blízcí na něho pak vzpomenou s úsměvem na tváři, protože úsměv tvář zdobí a život bez veselé mysli by stál za prd.
Verše, jejichž poznávacím znakem je i všudypřítomný humor anglického typu, skvěle doplňují rovnocenné ilustrace akademického malíře Jana Gablera.
Básnická tvorba Jána Motulka (1920 2013) výrazne čerpá z tradície slovenskej duchovnej poézie a opodstatnene sa vníma ako pokračovanie slovenskej katolíckej moderny. Do prvého zväzku súborného vydania Motulkovej poézie Za nekonečnom svitá I: V mimózach vietor sú zaradené autorove básne od štyridsiatych rokov dvadsiateho storočia po rok 1989, ktorým sa končí básnikovo ideologicky motivované odsúvanie z oficiálnej literatúry. Prvý zväzok mapuje známu aj menej známu tvorbu autora a okrem básnických kníh Blížence (1944), V mimózach vietor (1947), Čas Herodes (1948) a Zobúdzanie popola (1970) obsahuje tiež poéziu pre deti a rozsiahly výber z poézie, ktorú autor nezaradil do básnických zbierok. Viaceré básne neboli publikované vôbec a čitateľom sú predstavené po prvý raz.
Posledná prekliata poetka, Alejandra Pizarnik (1936 1972), bola argentínskou spisovateľkou, ktorej sa napriek krátkemu a tragickému životu podarilo získať status výnimočnej poetky. Je autorkou básnických zbierok Najvzdialenejšia zem (1955), Posledná nevinnosť (1956), Stratené dobrodružstvá (1958), Práce a noci (1965), Odstraňovanie kameňa šialenstva (1968), Mená a podoby (1969), Hudobné peklo či Malé spevy (obe 1971). Roku 1962 vydala zbierku Dianin strom, ktorá na malej ploche zosobnila všetko, čo poetka vo svojej tvorbe túžila dosiahnuť: ponoriť sa do hĺbok, odkiaľ by sa získali slová vystihujúce esenciu čistého bytia a dotýkajúce sa konečných hraníc života, smrti i dna ľudských síl. Duchovne spriaznená s francúzskymi symbolistami a surrealistami, obklopená slávnymi latinskoamerickými básnikmi a umelcami dokázala sa postaviť na ich roveň a priniesť poéziu, ku ktorej sa čitatelia neustále vracajú ako k čistej poézii zrodenej tak, ako sa z kamenného monolitu odstraňuje všetko, čo bráni vzniknúť absolútnemu tvaru. Preložila Lucia Duero.
Román Bystríka Šikulu KVET MEDZI PRIEPASTAMI zachytáva obdobie od začiatku 90. rokov minulého storočia po súčasnosť. Spoločenské udalosti troch desaťročí sú však "iba" literárnymi kulisami a časopriestorovými súradnicami osobného príbehu učiteľa vyrovnávajúceho sa po rozvode s podvodmi na strednej škole a prehlbujúcim sa ľúbostným vzťahom k svojej žiacke. Práve táto línia sa stáva základom druhej časti románu, príbehu o láske redaktora literárneho časopisu a zdravotnej sestry nachádzajúcich svoje šťastie. Príbeh plný nehy a stajomňovania, no aj láskavého ci drsnejšieho humoru, groteskných a satirických pasáží sa pritom napĺňa v tretej časti, keď do života manželov vstupuje smútok - narodí sa im autistický syn. No nestrácajú nádej, zmysel a naplnenie svojho života, lebo ani osobná dráma ich neobrala o pamäť, čim ich život obdaroval.
„Svět je vždycky takový, jaký jej udělá žena.“ Německý inženýr Strasser přijíždí do odlehlých končin severní Argentiny. Má zde řídit stavbu mostu, který spojí dvě místa, nikdo však dost dobře neví jaká. Se svou ženou Hilde, která ho doprovází, oba prchají z Evropy zmítané válkou ničící svět, přinejmenším ten, který znali. Ale tam, v oné zvláštní krajině, uprostřed horka a neustálého deště, mezi domorodci, kterým nerozumí a jimiž opovrhují, se střetávají s tím, čemu zřejmě chtěli uniknout ze všeho nejvíc: se vzpomínkami. A s myšlenkami na to, co už se nedá vrátit zpět. Hilde se upíná ke smyslné touze a stesku a k přemítání nad sebou sama a svým životem, zatímco Strasser dává průchod svým násilnickým choutkám, jež v něm do té doby dřímaly. Pak je tu Janos, Strasserův maďarský pomocník, pohybující se v těsné Hildeině blízkosti, který do jejich trojúhelníku vnáší napětí, jež by mohlo nadobro skoncovat s jejich životy, nebo je naopak obdařit hledaným smyslem. „Jaký je rozdíl mezi celým životem a jedním okamžikem? V jistém údobí našeho života si myslíme, že neexistují jiné meze než ty, které si sami určíme. Nakonec však pochopíme, že všechno se může udát zničehonic a jednou provždy na nástupišti železniční stanice mezi odjezdem jednoho a příjezdem druhého vlaku, nebo za soumraku, v hostinci jedné zapadlé a zaprášené vsi.“ Ve snové, takřka epické atmosféře, která do děje vstupuje jako další postava, nám Tizón s jemným, vytříbeným lyrismem příznačným pro jeho prózu odhaluje nejasné tušení: že touha je látkou, z níž je utkáno ticho, opuštěnost a samota. „Všechno se stalo nesnesitelným, vyjma touhy žít.“
Sandrine, která se před nedávnem přistěhovala do Normandie, dostává výzvu od notáře, aby si zajela převzít osobní věci z domu po své zemřelé babičce – svérázné ženě, jež žila osaměle na maličkém ostrově nedaleko pobřeží a odmítala se stýkat s dcerou i s vnučkou. Sandrine vystupuje z lodi na šedivém, chladném ostrově a setkává se s hrstkou obyvatel, starých lidí žijících v téměř naprostém odloučení od civilizace. Všichni jí popisují babičku jako milou a laskavou ženu, tedy obraz daleký tomu, co o ní Sandrine vyprávěla matka. Na ostrově vládne podivná atmosféra. Stačí pár hodin, aby si Sandrine uvědomila, že zdejší obyvatelé skrývají nějaké tajemství. Cosi, z čeho mají hrůzu. Proč tedy odtud nikdo z nich neodjede? Co se stalo s dětmi z prázdninového tábora, narychlo uzavřeného v roce 1949? Namísto odpovědí je mladá žena po několika dnech nalezena, jak bloudí po pláži na pevnině s oblečením zmáčeným krví, která není její… Román získal cenu za nejlepší francouzský román roku 2019, která se uděluje na každoročně konaném literárním festivalu detektivek v Cognacu.
Čítanka z Českého lesa a jeho podhůří přináší v pětadvaceti kapitolách příběhy, pověsti i historicky podložené události z různých lokalit tohoto poněkud opomíjeného území v západních Čechách. Marie Špačková, která v jedné z obcí Českého lesa žije, tuto oblast velice dobře zná, všechna popisovaná místa navštívila, a tak je jistě průvodcem nad jiné povolaným. „Příběhy jsou inspirovány jednak reálnými epizodami z historie místa a také osobními prožitky. Čítanka tak zůstává čítankou. Nejsou v ní však pohádky a ani jiné smyšlenky. Čítanka z Českého lesa je zároveň i poděkováním nejen vědcům a amatérským badatelům, ale i všem ostatním, kteří mají tento kraj rádi a kteří by byli jistě uvítali, aby jeho pověsti, historie a příběhy přešly do podvědomí zdejších obyvatel a všech, kteří si Český les oblíbili,“ uvádí autorka knihy.
„Bez Nerudů a Čapků by byl náš svět nejen mnohem méně zajímavý a zábavný, ale po všech stránkách horší, protože horší bychom byli i my sami. A tak i dnes, v jednadvacátém století, nacházím přinejmenším jeden dobrý důvod, proč stále psát sloupky, fejetony a povídky.“ To jsou slova kardiologa Josefa Veselky z úvodního textu jeho třetí knihy Velká vizita. Glosuje v ní současné dění, těžko pochopitelné společenské jevy, ale i různé zákruty lidské povahy. A hlavně situace, se kterými se dnes a denně setkává ve svém lékařském povolání. „Neruda se svými slavnými fejetony nebo Čapek s ještě slavnějšími sloupky či povídkami by byli aktuální i dnes,“ upozorňuje autor. Dá se předpokládat, že ani jeho postřehy s léty neztratí nic na své aktuálnosti. Sloupky a povídky doplňují ilustrace novináře a stand-up komika Miloše Čermáka.
Knížka Ryby v soli volně navazuje na sbírku Setkání, která vyšla v roce 2019. Přináší osmnáct nových příběhů inspirovaných Islandem. Jsou to povídky velmi specifické. Každá je jiná, a přece všechny cosi spojuje. Je to jejich způsob vidění světa, hlubší vnímání souvislostí a toho, co se skrývá pod povrchem věcí, které rozechvívá a možná i znejisťuje čtenáře. Island je zemí, jejíž krajina doslova ohromí naprostou většinu návštěvníků. Z putování po ostrově si lidé odnášejí nepřeberné množství obrázků v mobilech, fotoaparátech či ve své paměti. Ale jen málokdo pohlédne „za oponu“, do života Islanďanů a jejich uvažování, do tisícileté historie plné zápasů o přežití v „boji“ s nemilosrdnými přírodními silami. Tento boj, spolu s duchovním odkazem prvních přistěhovalců, se otiskl i do myšlenkového světa a chování současných obyvatel ostrova. Mnozí berou jako samozřejmost události a jevy, které se racionálně uvažujícímu Evropanovi vymykají z jeho chápání. A právě knížka Ryby v soli, stejně jako předchozí Setkání, nabízí čtenáři možnost poodhrnout oponu a vidět tak mnohem víc, než jen barvy a tvary krajiny, které se mu rozprostřou před očima při návštěvě ostrova nebo při pohledu na fotografie v knihách, v prospektech cestovních kanceláří nebo na internetu.
Deník děvčátka, dívky, posléze slečny z doby komunismu. Hledání životních cest i cestiček včetně duchovních. Příběhčí nadšením Sametové revoluce, které ale otvírá nové otázky a odpovědi - jaký bude ten ráj, co bude následovat?
Tento poloautobiografický román vznikl na počátku šedesátých let, ale prvního vydání se dočkal až v roce 1998, poté, co jej mezi Thompsonovými spisy nalezl jeho přítel, slavný herec Johnny Depp. Příběh se odehrává na konci padesátých let a vypráví příběh autorova alter ega Paula Kempa, mladého novináře, který se z New Yorku vydává na prosluněný karibský ostrov Portoriko, aby zde pracoval pro upadající plátek Daily News. V redakci tohoto deníku poznává fotografa Boba Salu, s nímž se záhy spřátelí, a mladého novinářského kolegu jménem Yeamon, jehož přítelkyně Paula okamžitě okouzlí. Všichni čtyři tráví své dny v takřka nekončícím alkoholovém oparu v horkých, dusných ulicích San Juanu a setkávají se při tom s rozmanitou směsicí lidí – s jinými novináři, z nichž se stali odpadlíci a alkoholici, s americkými turisty či stávkujícími dělníky. Záhy se však ukáže, že zdaleka ne vše je ideální. Hlavní hrdina totiž rychle na vlastní kůži zjistí, že se ocitl uprostřed nebezpečného světa, jemuž vládne korupce a touha po rychlém zbohatnutí. Světa, kde je dovoleno vše…
Jednoho pochmurného jarního dne si Lottie a Rose všimnou na nástěnce v mateřské škole v Brooklynu inzerátu: Hopewellská chata. Little Lost Island, Maine. Stará hezká chata k pronajmutí na malém ostrově. Obě by si potřebovaly odpočinout – Lottie od panovačného manžela a Rose od svých zlobivých dvojčat – a dobít baterky. Nabídka jim nedá spát, a tak přestože si to nemůžou dovolit, na ostrov nakonec v létě vyrazí. Jsou uchváceny svěžím vzduchem, nádhernými výhledy, vidinou dlouhých bezstarostných dnů i představou humrů, kukuřice a koktejlů, které budou podávat na verandě. Na celý měsíc tak hodí skutečný život a všechny problémy za hlavu a na idylickém ostrově se postupně začnou otevírat: jak samy sobě, tak možnostem života, zcela odlišným od těch, které dosud poznaly. Je změna opravdu tak těžká?
Na pozadí dramatického příběhu Ritter zkoumá témata moci, rodiny, peněz i politiky. Albert Olmet, tvrdý, vlivný a stárnoucí patriarcha, stojí v čele svého impéria, mnohamiliardového konglomerátu prosperujících firem. Žije se svou druhou manželkou, krásnou, leč nepříliš bystrou Malvínou, patologicky přeopatrnou dcerou Emou, synem Liborem, zasaženým podivnou sektou raelistů, jejich partnery, dětmi, dětmi jejich dětí… Olmetův čas se krátí a on s nikým nemůže být natolik spokojený, aby mu mohl své impérium předat. Začíná boj o moc, do kterého zasahují všichni zúčastnění.
Tak to jsem já – pes Život. Rozhodně jsem se nenarodil jako domácí mazlíček. Díky různým okolnostem, které vám budu vyprávět, a také díky mému vzhledu a povaze, nikoho nenapadlo ho ze mě udělat. Také mě nikdo nerozmazloval, ani panička ne. Od samého začátku jsme spíš spřízněné duše a to je, myslím, mnohem víc. Ona mě potřebuje. Jsem součástí jejího života, ne jenom hračka, nebo povinnost, nebo módní doplněk. Jsem její kumpán, kamarád do nepohody, odraz její povahy, jsem její Život. Dokázal jsem spoustu věcí – mezi jinými najít cestu zpátky k paničce. Také jsem ji dokázal podržet a rozesmát vždycky, když byla smutná a moc to potřebovala… Voříšek jménem Život vypráví své roztomile nebojácné, vtipné i dojemné "psí" paměti, a protože jeho psí nitro je podobné tomu lidskému, předává nám spoustu drobných poselství. Jeho prostřednictvím poznáte psí teritoria v parku na Letné - psí zeď nářků, psí bulvár, ale i psí štamgasty letenské hospůdky a bezdomovce, kterým říká pouliční chlapíci. Jeho svět se ale točí kolem paničky: "Jsem její kumpán, kamarád do nepohody, odraz její povahy, jsem její Život".
Šestadvacet sonetů inspirovaných sochařskou alegorií Ctností a Neřestí. Mistrovské plastiky Matyáše Bernarda Brauna, jedno z vrcholných děl evropského baroka, jsou básníkovi partnerem k současnému domýšlení dobra a hříchu. Zároveň ale vybroušenou poetickou formou vzdávají poctu sochařovu metaforickému umění, které si podmaňuje každého svého diváka. Básnická sbírka je bez nadsázky výjimečným počinem v řeči vázané, připomenutím, co pro naše životy znamenají krása a etika.
